Fejetonovým tónem: Jak jsem obědval s prezidentem republiky

Je po 13. hodině, úterý 10. června 2014. Jsem v Rynolticích, části Jitrava, u vyhlášeného hostince „U Podkovy“. Zde dnes budu obědvat s prezidentem České republiky. Poprvé v životě.

Spolu s primátorkou Liberce, primátorem Jablonce a desítkou kolegů starostů měst Libereckého kraje vcházíme do restaurace a stavíme se na předem určená místa za židle u slavnostně prostřeného dlouhého jídelního stolu. Ve 13:30 má pan prezident přijet. Je 13:30 a prezident vchází do restaurace spolu se svým třídenním hostitelem a průvodcem hejtmanem Libereckého kraje. Hejtman Martin Půta prezidentu Milošovi Zemanovi představuje jmenovitě každého z nás i s názvem města, kde starostujeme, a pan prezident postupně všem tiskne ruku. V místnosti kromě nás a personálu nikdo jiný není. Žádná média, žádní fotografové. Následuje úvodní slovo prezidenta a hejtmana, přípitek a posazení ke stolu. Hejtman se ujímá role moderátora a obrací se postupně na všechny starosty. Na mě se dostává hned po primátorech. Pan prezident, jak jinak, se mě ptá, co si myslím o práci prezidentovy ochranky v Chrastavě před dvěma roky. Po krátké debatě přidávám perličku, jak tehdy v jednom deníku zakroužkovali na fotce za členy ochranky i dva členy delegace z partnerského města Eichstätt. Pan prezident se ptá na naši lanovku. Aha transbordér, svitne mi, a rozpovídáme se na téma unikátnosti tohoto jedinečného zařízení, jednoho ze dvou v Evropě. Dále vyprávím o tom, jak se u nás stále a stále opravují další silnice po povodních a že již příští rok budeme mít všechny zbrusu nové. Pan prezident, alespoň se mi zdá, se zájmem naslouchá a taky se ptá. Obracím list a svěřuji se panu prezidentovi, že okamžik, kdy jsem poprvé zaregistroval, že existuje nějaký Miloš Zeman, bylo, když jsem v září roku 1989 četl spolu s kolegy ve školním kabinetě jeho na tehdejší poměry zcela neuvěřitelný článek v Technickém magazínu o tom, jak si v totalitním Československu vedoucí soudruzi myslí, že běžíme na čele pelotonu a přitom netuší, že všichni ostatní jsou již dávno za obzorem. A Miloš Zeman vyprávěl, jak článek odmítli vydat v různých redakcích a v Technickém magazínu mohl vyjít jen proto, že ho cenzoři nemohli zcenzurovat, neboť měli dovolenou. Důsledkem ovšem byl vyhazov jeho i šéfredaktora magazínu ze zaměstnání.

Na řadě jsou další starostové. Několik kolegů si stěžuje na dotační systém, kdy se neustále, i zpětně, mění podmínky jejich přidělování. Mluví mi z duše, vždyť podobný problém máme i u nás. Najednou pan hejtman vstoupí do hovoru a řekne panu prezidentovi, že jsem specialista na spory u Ústavního soudu, že tam vedu již 7:0 a všichni starostové doufají, že tam dotáhnu i náš spor o dotaci a tím vysvobodím všechny z nesmyslné dotační byrokracie, kdy se mění zpětně podmínky. Skromně sděluji, že u Ústavního soudu vede naše město jenom 4:0. Ústavní soud ale evidentně pana prezidenta zaujal a pochlubil se, že on má skóre 12:3 co se týče schvalování jmen ústavních soudců v Senátu. „S nulou to sice není, ale i tak je to dobré“, uzavřel toto téma. Debata během probíhajícího oběda probíhá stále uvolněněji. Najednou starosta z Lomnice nad Popelkou, který je vyhlášený svými vtípky, panu prezidentu sdělí, že mu musí něco prozradit o mé osobě. Strnu hrůzou, co z něj vypadne. Starosta Vladimír Mastník pokračuje a sděluje, že mám moc speciálního koníčka, neboť sbírám chemické tabulky a mám jejich sbírku největší na celém světě. „Já ho (kolegu Mastníka) přerazím“, bleskne mě hlavou, „takový trapas“. Pana prezidenta však téma evidentně zaujalo, začal se ptát a tak jsem vylíčil, jak mám téměř 500 tabulek v různých jazycích, dialektech a poddialektech, vypravím, jak pro mě udělali tabulku na ostrově Man místní patrioti v manštině stylem národních obrozenců, když svolali schůzi a všechny názvy si vymysleli. Pan prezident se zaobírá historií ostrova Man a poté i ostrova Jersey. V jersejštině mám také tabulku, pomyslím si, když tu prezident nenápadně zaútočí s dotazem, jestli jí mám také v původní keltštině. Trefa do černého, nemám. A prezident přejde s úsměvem vítěze od tabulek ke Keltům a jejich historii a k tomu, že my všichni máme v sobě i keltskou krev.

Debatovali jsme přesně 80 minut. A nutno říci, že prezident zabodoval. A také hejtman. U stolu nebylo ani vteřinu trapné ticho, vážná témata střídala méně vážná. Pan prezident ocenil starosty jako ženy a muže stojící v první linii, opakovaně ocenil naši práci. Vyslovil politování nad tím, že paní starostka z České Lípy již nebude kandidovat, uznale ohodnotil, že starosta Hodkovic je v čele města již 20 let.

A já se také poučil. Již při posazení ke stolu mě zaujaly čtyři bílé kotoučovité tlusté bonbóny, které ležely v podélné misce mezi mnou a sousedy. U vzdálenějších spolustolovníků ležely obdobné misky. Docela jsem na ten svůj bonbón dostal chuť, takové jsem znal ze svého dětství. Najednou přišla servírka a do misky nalila trochu vody. S úžasem jsem pozoroval, jak „bonbóny“ rostou. A tu pan prezident svůj vyrostlý „bonbón“ rozbalil a použil ho na otření čela. Nebyly to bonbóny, byly to osvěžující kapesníčky. Otřel jsem si čelo též, důkladně.

Když se čas naplnil, pan prezident všem přítomným starostům popřál úspěch v komunálních volbách, rozloučil se s personálem, nastoupil do svého vozu a v koloně odjel spolu s hejtmanem vstříc dalšímu programu. A my, starostové, jsme se vrátili do svých měst. S pocitem, že poznat prezidenta České republiky tak neformálně, jak jsme ho poznali my během uplynulých 80 minut, nebyl v žádném případě promarněný čas.

 

Michael Canov